Na trávníku v městském parku se pod hřejivým jarním sluncem objevily zubaté a silné listy pampelišky. Jedna z nich vystavila na odiv nádherný žlutý květ, nevinný, zlatý a zářivý jako květnový západ slunce. Po nějaké době se květ změnil v lehoučkou kouli, ozdobenou chundelatým pápěřím, které na tenkých nožkách vyrůstalo ze semínek tísnících se v kulatém středu. Co se malá semínka napřemýšlela! „Kde budeme klíčit?“ „Kdo ví?“ „To ví jen vítr.“
Jednou ráno se neviditelné a silné prsty větru zmocnily lehoučké koule. Semínka se s ním rozlétla na svých padáčcích. Většina z nich dopadla na dobrou půdu záhonů a luk, ale jedno, to nejmenší, jen kousek popolétlo a svůj krátký let skončilo v prasklině betonového chodníku. Vítr a déšť tam nanesl trochu prachu, tak ubohého ve srovnání s dobrou, hutnou zemí trávníku.
„Ale všechno to tu patří jenom mně!“ řeklo si semínko. Dvakrát se nerozmýšlelo, pořádně se zavrtalo a hned se dalo do zapouštění kořínků.

(pokračování zítra)

(Další příběhy pro potěchu duše, Portál 2001)