(pokračování z minulého dne)

Před prasklinou v betonu stála kulhavá a počmáraná lavička. Právě na ni si často sedal jeden mladík. Vypadal utrápeně a neklidně těkal pohledem sem tam. Ruce měl pořád zaťaté v pěsti. Když zpozoroval, jak si dva zelené lístky razí cestu betonem, hořce se usmál: „Nedokážeš to! Jsi jako já!“ A zašlápl je zpátky. Ale druhý den uviděl, že se lístky znovu zvedly a místo dvou byly čtyři. Od toho okamžiku už od tvrdohlavé a odvážné rostlinky nedokázal odtrhnout oči. Za několik dní vyrazil květ. Byl jasně žlutý jako výkřik štěstí.
Poprvé po tak dlouhé době sklíčený mladík ucítil, že se nevole a hořkost, která ho uvnitř tížila, začíná rozplývat. Zase zvedl hlavu a zhluboka se nadechl. Rukou sevřenou v pěst bouchl do opěradla lavičky a vykřikl: „Ale jistě! My to dokážeme!“ Chtělo se mu plakat i smát. Prsty pohladil žlutou hlavičku květu. Rostliny vnímají lásku a dobrotu lidských bytostí. Pro malou a odvážnou pampelišku bylo mladíkovo pohlazení tou nejkrásnější věcí na světě.

(Další příběhy pro potěchu duše, Portál 2001)