Životem spěcháme, neklid nás kamsi žene,
za jitra hluší jsme, neslyšíme zpěv ptáků,
že nebe zázračně se nad hlavou nám klene
uniká častokrát našemu zraku.

Slepí jsme, lhostejní ke kráse květů,
hluk světa přehluší náš srdce hlas,
strženi do víru sloužíme světu,
lhostejní kolem kolik je krás.

Když někdy ve chvílích tichého večera
usednem do sadu pod starou jabloní
a hvězdy vzdálené zazáří do šera,
vzpomínky na mládí nám v srdci zazvoní.

Pod třpytnou oblohou v doteku věčnosti
marností stává se všechen shon, spěch.
To tobě děkujem za život s vděčností.
U tebe, Bože, nás spočinout nech.

František Bukvaj, Vyznání víry