Jsem neplavec. A přesto mám Vltavu rád. Jednak proto, že jsem jako kluk brázdil její klidné vody pod několika jihočeskými mosty na pramičce. Též proto, že jsem putoval po jejích březích na Šumavě – nad i pod Krumlovem, u Štěchovic i pod Nelahozevsí. Mám rád tu vodu, které dali jméno Keltové; velkou řeku, jež rozděluje naši zemi na část východní a západní; živel, který rozezvučel nástroje hudebníků hrajících Smetanovu Mou vlast.
Možná mám Vltavu rád i proto, že jsem ji mohl poznat i v její hrůze a síle – při povodních. Tehdy se rozběsněný živel vymkl veškerému lidskému umu a vědění a razil si svou vlastní cestu.
Mám tu řeku rád, protože jsem se mohl seznámit s její něžnou krásou, když jsem s dětmi navštívil její malý pramínek na úbočí Černé hory. Tenký čůrek vody vytékající ze studánky (o něco málo větší než škopek na nádobí) jsem dokonce dokázal na okamžik zastavit. Tím, že jsem jeho proud přehradil dlaní. Děti se z toho představení radovaly a rozumovaly nad tím, jak moc asi vyschlo vltavské koryto pod kamenným mostem v Praze. Od srdce jsem se jejich filozofování zasmál.

(pokračování zítra)

Petr Plaňanský, Slovo pastýře, CKS Nymburk