(pokračování z minulého dne)

Ve vlaku, kterým projíždím kolem vilek, potkávám úplně obyčejné lidi. Hlavně ty z vesnic. Nemnozí jsou od pohledu chudí, a podle řečí, které vedou, bych řekl, že někdy i prostí – zvláště ti starší. Ale přeci jsou šťastní. Alespoň někteří z nich. Stačí jen pozorně naslouchat a pochopíte, že tito radostní lidé žijí pro lásku: ke svým dětem, přátelům, sousedům. Pro ně je více než úspěch důležitější vztah. A to je pro lidské satelity docela dobré těžiště. Určitě lepší než krásná vilka. I když i zde občas zahrozí kolize…
Dnes ráno se mi při pohledu na mé spolucestující vybavila slova Tomáše Kempenského z jeho úvah Čtyři knihy o následování Krista:
Ze mne jako z životodárného pramene živou vodu čerpají malí i velcí, chudí i bohatí; a ti, kdo mi dobrovolně a ochotně slouží, obdrží lásku za lásku. Kdo však by hledal svou slávu mimo mne, nebo své potěšení v nějakém vlastním dobru, ten nedojde pravé radosti a volnosti srdce, nýbrž zakusí mnoho překážek a úzkostí.
Tak mě v té souvislosti napadlo, že v dnešním „roztřeseném světě“ je nejjistější stát se satelitem samotného Zdroje života. Zde nehrozí ani kolize ani osamělost.
Mít v těžišti svého života životodárný pramen živé vody – samotného Krista – je jistě nad všechny statky a vztahy.

Petr Plaňanský, Slovo pastýře, CKS Nymburk