(pokračování z minulého dne)

A tak jsem se ozvala: „Největší obdiv ale patří Libušce! Já ji obdivuji, jak tu péči o maminku a manžela při zaměstnání zvládá!“
A v Libuščiných očích jsem najednou uviděla slzy... Kdo ví, zda jí kdy kdo za její péči poděkoval, zda kdo ocenil její obětavost!
Jak snadno můžeme přehlédnout pomoc druhých. To proto, že ji považujeme za úplnou samozřejmost. Ale když se nad tím zamyslíme, musíme si přiznat, že velmi často pomoc druhých vůbec samozřejmostí není... A proto – nešetřeme uznáním a nešetřeme pochvalou tam, kde můžeme potěšit a dodat sílu lidem, kteří pod tíhou starostí a námahy klesají.

H. M.