V mládí jsem nebyl s to pochopit, že člověk může v průběhu života změnit své mínění. Domníval jsem se, že když zjistím, že něco je kladné, musí to být kladné vždy a všude, za všech okolností. Jak dlouho to trvalo, nežli jsem poznal, že věci se mohou mít i jinak. Přesněji: že o něčem to platí, a o něčem jiném ne.
Neplatí zřejmě jen: není dar jako dar, ale i není situace, kdy dar je dán, jako situace. Narazil jsem na to, že dar – v daném případě ve finanční formě – byl nabízen předem tomu, kdo za něj měl být vděčný. Vzala tím za své má představa o tom, že správné pořadí je: nejprve zcela nezištné dání daru a teprve potom projev vděčnosti. Když jsem toto převrácené pořadí viděl, šla na mne hrůza. Proč? Z toho důvodu, že pro mne dosud „jak krystal čistý a neposkvrněný“ jev typu vděčnosti může nabývat podobu zcela špinavé (nechci-li říci ještě ošklivější slovo) korupce.

(pokračování zítra)

(O vděčnosti s Jaro Křivohlavým, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2005)