Vycházeje z toho, že jsem osobně neznal nikoho, kdo by se jmenoval stejně jako já, měl jsem za to, že mé příjmení je velice ojedinělé. Domníval jsem se, že v celé republice existují tak dva, maximálně tři moji jmenovci.
Před nedávnem se však jeden z nich ozval a sdělil mi, že jsme velice pravděpodobně příbuzní, že naše rodina pochází z vesnice Lovčice (nedaleko od Kyjova) a že má kořeny někde v napoleonských válkách. A že v Lovčicích je Jetelinů nepočítaně.
Jednu neděli jsem tedy nabalil rodinu do auta s cílem spojit užitečné s příjemným, tedy nakoupit na jižní Moravě okurky a meruňky a zároveň se podívat na obec, která, jak jsem byl přesvědčen, tak trochu patří mému rodu.
Říkal jsem si, že každý druhý obyvatel obce musí být můj příbuzný, a proto jsem se už dvě vesnice před Lovčicemi na všechny lidi od volantu široce usmíval.

(pokračování zítra)

Bedřich Jetelina, Klub Anonymních porušovačů slibů