Jeden cestující vyprávěl, jak jednoho dne narazil v poušti na beduínský tábor. Všichni muži odjeli někam pryč a ve stanech byly jen ženy a dívky.
„Když mě viděly zdálky, jak se blížím, vyběhly mi v ústrety, popadly otěže mého velblouda a pomohly mi ze sedla. Odsedlaly a odstrojily zvíře, daly mu krmení a vyhřebelcovaly ho. Také mě velmi přátelsky po tři dny hostily. Cítil jsem se blaze a odpočatě, když jsem se měl čtvrtý den vydat na další cestu. Nenašel se však nikdo, kdo by mi přivedl velblouda nebo mi pomohl při sedlání. Vyjádřil jsem podiv nad touto nepozorností a jedna z dívek mi odpověděla: ‘Je nám ctí přátelsky se ujmout hosta, který k nám přijede. Je však pro nás ostudné ulehčovat mu odjezd.’“

(Úsměvy pro duši, Vyšehrad 2002)