S paní Magdou se známe jen od vidění. Několikrát denně chodí se svou fenkou Bobinou ven. Paní Magda toho moc nenamluví, jako by si žila svůj uzavřený život. Nikdy jsem s ní nemluvila – ani jsem si netroufala ji oslovit. Vždy zůstalo jen při pozdravu.
Až nedávno. Byl krásný den. Potkala jsem je obě na lesní cestě za městem. Bobina byla veselá a snad přátelštější než její majitelka. Dodala jsem si odvahu a pohladila ji. Držela. Všimla jsem si, jak krásné má oči... S ostychem jsem poprosila paní Magdu, zda si smím Bobinu vyfotit. Souhlasila. Po pár snímcích mi Bobina olízla ruku a naše cesty se zase rozešly. Asi za měsíc jsem je přestala vídat. Když jsem paní Magdu potkala samotnou, optala jsem se, kde má Bobinu. Se slzami v očích mi sdělila, že Bobina po krátké nemoci zemřela.

(pokračování zítra)

A. J.