Tři mladé dámy v mojí pravidelné lince hovořily o svých soukromých záležitostech a já stál nad nimi. „Reagoval prostě jako typický chlap, nic nechtěl řešit, chtěl mít klid a potřeboval se z toho vylhat,“ pravila jedna z nich a napětí kolem se dalo krájet. Najednou mi došlo, že většina mých spolucestujících jsou ženy. Všechny to slyšely a všechny, alespoň jsem měl ten pocit, že všechny, se najednou začaly dívat na mě. „Tak to je on, bídák,“ šlo číst v jejich pohledech. Tvářil jsem se, že neumím do pěti napočítat, ale nic mi to nebylo platné. „Ten by jednal stejně, to se pozná podle toho, že se tváří nevinně.“ A mladá dáma po dramatické pauze pokračovala v líčení dalších typicky mužských bídných činů, které všechny padaly na mou hlavu.
„Tak nějak muselo být obětnímu beránkovi,“ říkal jsem si, zatímco jsem zpytoval svědomí a zároveň toužebně vyhlížel svoji zastávku. Minuty se zdály být hodinami. Ženská solidarita nabírala na intenzitě. Pohledy probodávaly. Konečně jsem vystoupil a ulevilo se mi.
Zase jsem měl klid a nebylo k tomu pro tentokrát ani třeba se z toho vylhat.
To si nechám na jindy.

(Bedřich Jetelina, lidovky.cz)