Můj syn se vracíval domů z Plzně, kde studoval, až v pátek pozdě večer. Protože neměl spojení domů, přespával na půli cesty u naší babičky. Jezdil k ní velmi rád, a to nejen kvůli pohoštění, na které nikdy nezapomněla. Babička měla vzácný dar: uměla lidem naslouchat.
Syn mi pak doma vyprávěl, jak je babička vzdělaná, že rozumí počítačům, chápe jeho výklady z fyziky a prostě – ve všem se vyzná. Nechápala jsem to. Když jsem o tom babičce řekla, jak ji syn chválí, jen se usmála: „Ale já ničemu z toho, co mi říká, nerozumím. Ale ráda ho poslouchám. Líbí se mi, jak s nadšením hovoří, a tak mu občas na něco přitakám, položím otázku a pochválím ho…“
A já pochopila, jaké je to úžasné umění naslouchat druhému. Neradit, nevnucovat se, nekritizovat. Prostě jen poslouchat a snažit se, abychom si porozuměli. Aby tomu druhému bylo s námi dobře. A o to by nám vlastně mělo jít. Co říkáte?!

H. M.