Nenaštve vás, když vám řekne:
holič: „Tady nahoře nám to trošku řídne.“
kadeřnice: „Už jste dost šedivá, až přijdete příště, tak s tím musíme něco udělat.“
někdejší spolužák: „Tak si představ, už je to třicet let po maturitě.“
vaše děti: „Tak mi řekni, kdo byli Rolling Stones!“
váš lékař: „Neděje se nic, co by vám mělo dělat starosti. Váš zdravotní stav je běžný u lidí středního věku.“
Stáří se začíná hlásit. První stránky poslední kapitoly. Na zelených listech vašeho života se objevují první nažloutlé skvrny a vy stojíte tváří v tvář skutečnosti, že stárnete.
A přestože si z toho děláme legraci („Stáří je, když zaboříš zuby do řízku... a ony tam zůstanou“), ne každý se tomu směje. Zvlášť těžce to nese člověk, kterého učili, aby si vážil mládí. Copak si mládí nevážíme všichni?

(pokračování zítra)

(On i dnes odvaluje kameny, Max Lucado, LUXPRESS s.r.o. 2005)