Ivan hrál krásně na housle. Ve školním smyčcovém orchestru však vždycky hrál druhé housle. Snad proto, že se neuměl důrazněji prosadit, snad proto, že s ním hráli houslisté o něco lepší. Nereptal. Ale se vší zodpovědností se připravoval na každou zkoušku. Před Vánocemi ho však kapelník vyzval, aby si doma zkusil nacvičit part pro první housle u známé koledy Tichá noc. S neskrývanou radostí běžel domů. A pustil se do cvičení. Se vší pílí hrál a hrál, piloval detaily...
Když ho na zkoušce orchestru kapelník vyzval, aby zahrál svůj part, Ivan zpaměti spustil…
Když dohrál, nejen kapelník, ale i ostatní hráči mu bouřlivě zatleskali! To byla nádhera! To nikdo nečekal! Jaké štěstí, že tentokrát první housle hrál ten, tak trošku odstrčený, Ivan! Od té doby míval podobných sól více. Nikdy nezklamal.
Podobně je to i v našem životě. Mnoho lidí hrává dlouhou dobu v zaměstnání, ale i v osobním životě jakési druhé housle. Trpělivě, zodpovědně, bez reptání. Až do chvíle, kdy se jejich skryté klady projeví. A já přeji každému z vás, abyste se dočkali příležitosti i ocenění jako můj spolužák Ivan…

H. M.