V tramvaji vedle sebe sedí dva muži, jeden mladší a druhý starší. Přistoupí starší paní. Mladíka tato situace neosloví, zůstane klidně sedět. Starší pán si všiml toho, že tato paní špatně stojí, a okamžitě se zvedá, aby jí uvolnil místo. Pochopil danou situaci a její požadavek osobně.
Alfried Längle říká: „Každý den, každá hodina čeká na někoho se zcela určitým smysluplným úkolem. Pro každého z nás existuje v každé chvíli takovýto specifický smysluplný úkol. Je na nás, abychom ho viděli a jako takový poznali.“ Viktor E. Frankl prodlužuje tuto perspektivu až do konce života každého z nás: „Po celý život až do poslední chvíle nenávratného odchodu staví před nás život možnosti smysluplné činnosti. Jde o to, vidět je jako výzvy, správně je interpretovat, uchopit je a realizovat.“ Wertheimer to naznačuje obrazně: „Řekne-li někdo před námi začátek věty: 7 + 7 je ..., avšak neřekne výsledek, pak cítíme, že to není úplné sdělení. Něco tomu chybí. Dodáme-li ‘14’, pak tuto potřebu splníme. Hodí se to tam. Patří to tam. Situace po tom volá.“


(Mít pro co žít, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010)