Po celodenní túře jsme se těšili, až konečně dorazíme do vesnice, nasedneme na autobus a vrátíme se na ubytovnu. Jenomže cestou lidé odbíhali za pěknými snímky, poseděli u svačiny, opalovali se na sluníčku. Moje popohánění k cestě nebrali vážně. Nakonec jsem je donutila k rychlejší chůzi, protože autobus měl za chvíli jet. Unavení lidé se cestou „modlili“, aby všechno stihli. Když jsme dorazili k vesnici, zahlédli jsme už jen mezi stromy, jak náš poslední spoj odjíždí. Reakce lidí byla různá. Někteří naříkali, jiní nadávali, někteří vše brali s humorem. Zaslechla jsem i slova: „Tolik jsem se modlila, abychom autobus stihli. A on nám ujel. Tak vidíš, že Bůh není!“
Jak snadno lidé hodí svou vinu na Boha! Co oni Pánu Bohu dali, aby jim za to musel splnit každé jejich přání?! Nebylo by férovější přiznat si, že si za to všechno můžeme sami? I tohle se ale musíme ještě hodně dlouho učit.


H. M.