Většina z nás se zdráhá říct si o pomoc. A když jsme zraněni (ať už citově nebo tělesně), máme sklon posílat lidi pryč ve chvíli, kdy je potřebujeme nejvíce. Odmítáme vztaženou ruku jako člověk, který za konečky prstů visí nad propastí a tvrdí: „To je dobrý, já to zvládnu!“
Lynn celou noc čekala na zprávy o svém snoubenci. Byl pilotem záchranného vrtulníku, se kterým věž ztratila spojení. Když pátrací týmy nalezly vrak a nejhorší obavy se potvrdily, Lynn zamířila k telefonu a zavolala své nejlepší přítelkyni Susy. Susy se jí zeptala: „Chceš,abych za tebou přišla?“
Lynn později vyprávěla: Řekla jsem jí: „Nemusíš, já to zvládnu.“ Susy bydlela dost daleko a já jsem ji nechtěla zatěžovat. Neuvědomila jsem si, jak zoufale ji budu potřebovat, až přejde první šok. Díky Bohu, že přišla. Také svou kamarádku Deb jsem posílala domů, když ohlásili, že se vrtulník ztratil. Deb byla po dlouhé směně a já jsem nechtěla, aby měla pocit, že musí zůstat – věděla jsem, že to může trvat velmi, velmi dlouho. Ale ona se mnou zůstala celou noc. Byla se mnou i ráno, když jsem dostala zprávu, že našli těla. Plakala se mnou a držela mě v náručí. Nikdy na to nezapomenu.

(pokračování zítra)


(Přátelství žen, nakladatelství SAMUEL 2010)