Mistr se díval z okna na náměstí. Uviděl Haikela, jednoho ze svých žáků, jak někam spěchá. Zavolal na něj a pozval ho nahoru.
„Haikele, viděl jsi dnes ráno nebe?“
„Ne, mistře.“
„A viděl jsi ulici, Haikele? Viděl jsi ji dnes ráno?“
„Ano, mistře.“
„A vidíš ji teď?“
„Ano, mistře, vidím.“
„Pověz mi, co vidíš?“
„Lidi, koně, vozíky, kupce, jak rozhazují rukama, vesničany, jak se zahřívají, muže a ženy, jak chodí sem a tam.“
„Haikele, Haikele,“ pokáral ho dobromyslně mistr, „za padesát let a za dvakrát padesát let tu pořád bude taková ulice a pořád tu bude takovýhle trh. Povozy zase přivezou kupce, kteří budou prodávat a nakupovat koně. Ale nebudu tu ani já, ani ty. A tak se tě ptám, Haikele, proč běžíš, že nemáš ani čas se podívat na nebe?“

(Další příběhy pro potěchu duše, Portál 2008)