Sotva jsem kolem poledního vystoupil před vraty z vozu, zaslechl jsem radostný hlas: „Podívej, Mirečku, konečně nám jede pořádnej pomocník! Pojď se honem podívat, s jakým pacholkem se tu moříme. Při té poslední vichřici jsem se bál, aby ho to nezlomilo a nezrušil mi plot. Abys rozuměl, plaňky mi ani tak nevaděj, jako spíš ty pískovcový sloupky…“ Seběhl jsem za hlasem z naší horní úvozové cesty k té dolní, kde jsem uviděl dva sousedy, pány opravdu v letech, jak se lopotí s mohutným akátem. Majestátní strom, nakloněný na jednu stranu od doby co pamatuji, byl u samé paty zaříznut zhruba do dvou třetin šířky kmene. A přesto to vypadalo, že zůstane nepohnutelný.
„Teda Petře, že jdeš! Představ si, že jsem na tom akátu utavil dva řetězy, podívej. Tak se postav tady dole, hezky se chytni pily a zbytek spolu dojedeme ručně…, Pepíček kvůli srdíčku už moc nemůže,“ uvítal mě pan Mirek a ukázal prstem na klasickou kaprovku zakousnutou do jizvy v kmeni.
„No, snad ho necháme alespoň převlíknout, a když už půjdeš k vám, mrkni se, prosím tě, po pořádné palici a klínech. My už jsme u jedný zlámali násadu a klíny máme takový malý, ničemný,“ dodal s prosbou v hlase pan Josef. Doběhl jsem tedy k nám, převlékl se, dotáhl palici a několik klínů, plivl si do dlaní a s Josífkem i Mirečkem se pustil do práce. S tím druhým jsme se s námahou střídavě přetahovali o pilu. Po hodinové dřině, která nám v podobě viditelných čůrků potu stékala po čele, tvářích i krku, jsme strom nahlodali o několik podstatných centimetrů. A ten starý dobrák, tažen gravitací a svou těžkou korunou k zemi, se skoro nepatrně pohnul.

(pokračování zítra)

Petr Plaňanský, Slovo pastýře, CKS Nymburk