(pokračování z minulého dne)

Prohlížel jsem si rozložení koruny, náklon a odhadoval pravděpodobný směr dopadu.
„Nepůjde to přeci jenom na ten plot?“ vyjádřil jsem své obavy.
„Petře, snad nás znáš, ne? Nic se neboj. Naříznutý to máme správně, směr jsme udrželi. Koruny si nevšímej, stejně nejvíc bude záležet na tom, jestli tam dobře natlučeme klíny.“
„Tak teda jo, pojďte mi ukázat, kam to mám zarazit…“
Pan Mireček obešel strom, mrkl na místo, kam chtěl, aby padl, ukázal na něj a zeptal se: „Mám ti tam zatlouct kolík, abys mi věřil, že tam spadne?“
„Ani snad ne,“ usmál jsem se. Mám zkušenost, že tihle staří pánové se v některých věcech opravdu málokdy zmýlí. Pan Mireček mi lehce natloukl klín do kmene a pak mě poprosil, abych ho tam dostal až po límec. To samé s druhým a třetím. Všechny byly ponořeny do stromu a strom stále nic.
„No vy jste strejcové,“ zasmál se pan Josef, „klíny máte ve stromu a strom se ani nepohnul…“
„Hele, Pepíčku, to je v pořádku, my všichni teď v klidu půjdeme na oběd a až se vrátíme, bude strom ležet, však uvidíš.“ S údivem jsme se s panem Josefem na sebe podívali. Pan Mirek to ale myslel naprosto vážně. „No, alespoň já to, vážení, balím. Nechám pracovat ty klíny a myslím, že jim to tak hodinku určitě bude trvat…“ Sebral si nářadí, kaprovku i motorovou pilu, popřál nám dobrou chuť a odešel. I my jsme se rozloučili a odešli na oběd.

(dokončení zítra)

Petr Plaňanský, Slovo pastýře, CKS Nymburk