Nedávno se mě přítel ptal na to, jak si představuji štěstí. Přes veškerou výmluvnost, kterou obvykle oplývám, jsem tentokrát musel přiznat, že na tuto otázku patrně nedokážu dát přesnou a jednoduchou odpověď.
Tazateli jsem odvětil, že šťastné okamžiky mého života se váží k naší velké zahradě v Polabí. Pocit štěstí je spojen se společnou prací či procházkou s manželkou; s promýšlením článků a přípravou kázání pod korunami šumících stromů; při ošetřování mladých stromků a pilných včel; s obdivováním větších živočichů či různé drobné lezoucí havěti, jež naši zahradu navštíví; s hrami nebo nočním pozorováním oblohy dalekohledem, které podnikám s dětmi.
S touto zahradou je v jistém smyslu spjat celý můj život – jako chlapec jsem zde lezl po stařičkých jabloních a hrušních, ale také pásl dědečkovy ovce. Učil jsem se orat s koněm, sázet brambory, okopávat řepu, hlídat mák před opeřenými nájezdníky, či pečovat o ovocné stromy. Později, jako dospívající mladík, jsem s tátou zahradu omlazoval. Káceli jsme staré, již neplodné stromy, a postupnou výsadbou je nahrazovali mladými.

(pokračování zítra)

Petr Plaňanský, Slovo pastýře, CKS Nymburk