Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách.
(Bible - Zjevení Janovo 20,12)
Nikdo se nestará, jak dobře žije, ale jak dlouho, ačkoli všichni mají ve své moci žít dobře, ale žít dlouho nikdo.
(L. A. Seneca ml.)
Kufříček
(pokračování z minulého dne)
„A v ráji by ti nic nepomohla paní kozička,“ říkám.
„Ne?“ Dívá se udiveně.
„Neumřeš. Ale do nebe je stejně třeba připravit si jiné zavazadlo,“ vysvětluji.
„Jaké?“
„Co myslíš?“
„Knedlíky?“
„Ne.“
„Kožíšek na cestu?“
Kroutím hlavou. Zadívá se na mne bezradně, zamyšleně..., ten maličký ustaraný poutníček do nebe. Pak si vzpomene. Rozzáří se. „Něco hezkého, co jsem udělal?“
Zakývám. „Jenže to si nemusíš zabalit, stejně by se ti to balilo těžko, od toho jsou tady andělé a ti to zabalí...“
„Na nic nezapomenou?“
„Na nic nezapomenou.“
Spokojen přikývne, andělům věří, copak ti, jsou spolehliví... andělům se má věřit.
„Nezapomenou přibalit, jak jsem včera zalil kytičky?“
„Ne.“
Otevře kufříček a vysvobodí z něj plyšovou paní kozičku. A pak si začne hrát s vláčky. O jednu starost má méně. Kufříček do nebe není třeba balit, zabalí ho andělé.
Ale já na ten kufříček myslím dál. Copak o to, andělé nic zabalit nezapomenou. Ale aby měli balit co... Udělala jsem v poslední době něco... Něco, co by mi mohli přibalit?
(Babičky a andělé, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)