Byli na tom skoro stejně. Pes se šoural a chvílemi to vypadalo, že domů už nedojde. Bělovlasý stařík chodil jen díky francouzským holím. „Pohni,“ pobízel psa, který se snažil překonat bolest ve starých nohou.
Kdybych si dnes ráno nepřivstal a nevydal se do nedalekého obchodu pro čerstvé rohlíky na snídani, přišel bych o tento dojemný obrázek. Přátelství člověka a psa – přátelství dvou staříků.
Dědovi táhne na devadesát. Žena mu umřela před čtrnácti lety, děti jsou v Americe. Chtěly si ho vzít k sobě, ale jemu se z Frýdku nechtělo. Z okna vidí Lysou horu, na kterou kdysi chodíval, a panelák, ve kterém bydlí, stavěl vlastníma rukama. Je tu doma.
Když mu umřela „bábinka“, dost dlouho trvalo, než se z toho vzpamatoval. Sousedi ho tehdy vzali do nedalekého útulku, kde si vybral staršího pejska.

(pokračování zítra)


Pastorův blog, Advent-Orion 2010