Salomon se vrátí z Vídně, kde několik let žil, do své rodné vsi. Hned u nádraží potká rabína, který ho zdraví: „Vítám tě zpátky z velkého světa! Vyprávěj, jak to tam vypadá. Je pravda, co se o městě říká?“
„Rabi, kdybych vám měl všechno vypovědět, nestačil by mi na to celý život. Ale povím vám to nejdůležitější.
Tak například ve Vídni mají tramvaje. Když se někam chcete dostat, nemusíte chodit pěšky, jen si nastoupíte do tramvaje, pohodlně se usadíte a za chvilku jste tam.
A taky mají vlak! Ne ten pomalý, který jezdí k nám do vsi, ale pořádný vlak, který za půl hodiny ujede takovou vzdálenost, jakou ten náš urazí za celý den.
A taky mají telefon. Kdybyste měl telefon a chtěl mluvit například s rabínem Thodesem z Vídně, nemusel byste za ním jezdit. Pohodlně byste se posadil doma do křesla a v mžiku by vás centrála spojila s Vídní. Rabi Thodes by jen doma zvedl sluchátko a mohli byste mluvit, jak dlouho byste chtěli. Chápete, rabi? Všechno tam jde neuvěřitelně rychle.“
„Ale ano, chápu, chápu. Jenom mi nejde na rozum, kam všichni tak spěchají.“


(Úsměvné židovské historky, Portál 2004)