(pokračování z minulého dne)

V jedné věci se ty apalačské kopce a lesy lišily od našich hor. Chyběly tam lesní cestičky. A tak jsem chodil od stromu ke stromu cestou necestou. Všude jsem nacházel něco nového a zajímavého. Jen na něco jsem nedával pozor. Nedíval jsem se nahoru – nad koruny stromů. Tuto chybu jsem zjistil ve chvíli, kdy začalo pršet. A bouřka to byla jaksepatří. Nešlo mi ani tak moc o to, že jsem zmoknul – stejně bylo léto a tepla bylo dost, ale já jsem v té bouřce zpanikařil. Začal jsem se otáčet a hledat kudy kam – ale byl jsem bezradný. Přesněji: zcela bezradný. Asi jako Jeníček s Mařenkou chvíli před tím, nežli uviděli světýlko z chaloupky ježibaby.
Vše nakonec dopadlo dobře. Domů jsem se dostal – i když v bídném stavu a příliš pozdě. Jedno poučení jsem si však z tohoto bloudění přinesl: je dobré mít představu či plánek situace, do které jdu, kompas a cíl, k němuž chci dojít a k němuž má cesta – jakákoliv – na každém kroku směřuje.


(O moudrosti s Jaro Křivohlavým, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2009)