Jeden spolužák z lékařské přípravky na Yale promoval s vyznamenáním – což se na škole, která patří do prestižního sdružení Ivy-League, nepodaří hned tak každému. Ten kluk měl ale jednu podstatnou charakterovou vadu: nebyl čestný. Ani v nejmenším nedbal na pravidla, která se jako student zavázal dodržovat. Ignoroval domovní řád i večerku a i přes přísný zákaz zůstávaly u něj v pokoji dívky přes noc.
U mnoha zkoušek se předpokládalo, že k nim student přistoupí jako čestný člověk – a proto učitel často zadal otázky a opustil místnost. Pak jsem viděl tohoto studenta – i mnohé jiné – jak otvírají skripta. Jako by jim nevadilo, že je může někdo vidět.
A co hůř – tento spolužák nejenže nerespektoval jakákoli pravidla, ale zjevně ho kvůli tomu ani netížilo svědomí. – Jako by to celé bylo jenom hra.
„Den zúčtování“ však nakonec přece jen přišel. Ze všech kolegů z přípravky, kteří se hlásili na lékařskou fakultu, „vyletěl“ od přijímacích zkoušek jenom tenhle mladík.
Celé mi to připadá zvláštní – lidé podvádějí sami sebe, doufají, že nebudou nikdy odhaleni, že splynou s davem a nikdo si jich nevšimne. Ale obávám se, že nakonec jim to neprojde. Nelze s jistotou prohlásit, že nás v tomto životě čeká „odplata“ za každý nečestný skutek, jehož se dopustíme, ale fakt je, že co si nadrobíme, to si taky sníme.
Všichni se čas od času dopouštíme chyb a selhání, ale můj spolužák si švindlování vytyčil jako životní program v domnění, že to jeho život nijak negativně nepoznamená.
V tom se ale velice mýlil.

(Směřovat výš, Advent-Orion 2002)