00.00
Dnes je čtvrtek 28. března 2024,
svátek slaví Soňa.
Stránku si nyní můžete nově přepnout do nočního režimu!

Nato se Josef rychle vzdálil. Byl hluboce pohnut a dojat nad bratrem až k pláči; vešel proto do pokojíku a rozplakal se tam.
(Bible - Genesis 43,30)

Nic není tak truchlivé, jako když se někomu tvrdí, že je smutný, ale že by měl být veselý.
(H. Prošková)

Nebreč! Chlapi přece nepláčou


Tato slova jsem poprvé slyšel od mého dědy. O prázdninách jsem uklouzl na hromadě štěrku a do krve si odřel ruku, bok a stehno. Bolelo to. Ale to jsem ještě netušil, co mne čeká.
Babička nemluvila. Vzala nějakou láhev a jejím obsahem mi polila všechny rány. Předchozí bolest nebyla nic proti tomu, co následovalo. Několik minut jsem řval jak tur a běhal po schodech nahoru a dolů, abych to mučení přežil.
Alkohol jako desinfekce zapůsobil a na konci prázdnin už skoro nebylo znát, že se mi něco stalo. Jenže v mé dětské duši zůstala dědova slova „chlapi přece nepláčou“.
Od různých lidí jsem je od té doby slyšel ještě mnohokrát. A protože jsem chtěl být chlap, učil jsem se neplakat. Držet bolest v sobě. Připadal jsem si jako Vinnetou, kterého mohli mučit, a on nepohnul jediným svalem v obličeji.
Pláč jsem považoval za slabost. Naučil jsem se přemáhat bolest a neuvědomoval si, že to není řešení. Stal se ze mne člověk, který sice neplakal, ale uměl oplácet a mstít se...
Vlastně až v manželství jsem začal poznávat, že pláč není jen něco negativního. Manželka si chvíli poplakala, slzy vyplavily bolest a po chvíli byla v pořádku. Já nosil bolest v sobě. Po čase jsem jí ten pláč dokonce začal závidět.
„Neblbni. Jsi přece chlap,“ říkal jsem si v takových chvílích.

(pokračování zítra)

Pastorův blog, Advent-Orion 2010

Načítám kalendář