(pokračování z minulého dne)

Jednou ráno jsem v Bibli četl v knize proroka Jeremjáše zvláštní Boží vyznání, které mne šokovalo:
„O to více je mi však Moábu líto a velmi se kvůli němu rmoutím. Naříkám kvůli každému obyvateli Kír-cheresu a roním slzy nad lidmi ze Sibmy, kraje vinohradů, ještě více, než jsem plakal nad Jerezem...“ (Bible, Jeremjáš 48,31-32)
Bůh pláče! On se za své slzy nestydí! Dokonce to nechá zapsat do Bible! Napadla mě i otázka: „Je Bůh chlap, když pláče a naříká?“
Může brečet chlap, aniž by přestal být chlapem?
Vzpomínám si na setkání s člověkem, kterého jsem si velice vážil. Ležel v nemocnici a věděl, že brzo umře. Když jsem ho jako mladý pastor navštívil, svěřil se mi, že se bojí smrti. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Tak jsem ho objal a on se rozplakal. Po chvíli jsem plakal i já a on mi později řekl, že přesně to potřeboval.
Od té doby jsem takhle plakal vícekrát a bylo mi jedno, co si o tom kdo myslel.
Pokud se jednou dočkám vnuka, budu ho (mimo jiné) učit překonávat bolest. Ale nikdy ode mne neuslyší: „Nebreč, to chlapi nedělají!“
Když bude důvod, budu plakat s ním, aby věděl, že i chlapi někdy pláčou.

Pastorův blog, Advent-Orion 2010