Hledal jsem bez cíle
léta
někoho, kdo by mohl mít rád
tu hromádku buněk, orgánů a tkání.
Kdo by mě mohl mít rád pro to,
co jsem a jaký jsem.
A na té cestě hledání
jsem potkal někoho,
kdo vlastně hledal mne.
Toužebně, trpělivě, mnoho let.
Děkuji Ti, Pane,
že jsi se nevzdal.
Vždyť chybělo tak málo
a na té nekonečné pláni života
bychom se docela minuli.
Stál jsi vždy opodál,
nikdy ses nevnucoval.
Mnoho lidí na mne ukazovalo prstem.
Možná proto jsem si nevšimnul,
že tvá natažená ruka neznamená
gesto odsouzení, ale výzvu POJĎ!
Dnes, poprvé v životě,
se ta hromádka svalů, kůže a kostí
chvěje štěstím.
To proto,
že jsi mne přijal takového,
jaký jsem.
A proto, že já vlastně nechci být
takový, jaký jsem,
tak se mne asi nezbavíš...

Petr Škrla, Kaleidoskop