Každému přítomnému izraelskému muži i ženě pak věnoval bochník chleba, jeden datlový a jeden rozinkový koláč a všichni se rozešli do svých domovů. (SNC)
(Bible - Druhá Samuelova 6,19)
Domov není tam, kde má člověk kanape a vařič, nýbrž tam, kde jsou jeho lidé.
(V. Brodský)
Tomu pokušení prostě nešlo odolat...
Už ani nevím, jak k tomu došlo, ale to léto jsem byl u babičky sám. Děda nebyl pár dnů doma, protože právě řediteli vyškovské nemocnice stavěl na jeho chatě krb a komín. Tak jsme s babičkou zůstali sami.
Každý den jsme chodili do blízkého lesa na dřevo. Byl to sice vojenský prostor, ale babička měla pro strach uděláno. Když nás jednou nachytali vojáci, pustila se do toho nejstaršího: „Panáčku, přežila jsem gestapo, tak přežiju i tebe...“ A panáček nás raději pustil.
Sbírali jsme popadané větve, lámali je na kratší kousky a pak je vázali do „otýpek“. Také jsme sbírali léčivé byliny a trhali lesní jahody. Občas jsme našli nějaký hříbek... Vůbec jsem se nenudil.
Jednou ráno mě babička poslala do obchodu pro chleba. Zaplatil jsem, dal chleba do síťovky a vydal se zpět. Tenhle chleba ale, na rozdíl od toho, který jsme kupovali doma ve Vyškově, náramně voněl. I jeho kůrka se mi zdála nějaká lesklejší. Byl vlastně ještě teplý.
(pokračování zítra)
(Pastorův blog, Advent-Orion 2010)