Když na sebe narazí dva berani, bývá to většinou hodně hlučné. Jsou ochotni se potrkat a vůbec jim nevadí, že přitom oba dva utrží nějakou tu ránu.
Lukáš, mladší syn, má náturu po mně. Už jako malý kluk dával jasně najevo, že jen velice nerad ustupuje. Je tedy jasné, že jsme na sebe občas naráželi jako ti zmínění berani.
Jednou to došlo tak daleko, že jsem se nechal vyprovokovat ke sprostému slovu, které jsem pronesl na jeho adresu. Naštval se a odešel do svého pokoje. Já byl přesvědčený o své pravdě a on zase o své. Já trucoval v pracovně, on ve svém pokoji.
Pak za mnou přišla manželka, chvíli se na mne beze slov dívala a nakonec prohlásila: „Měl by ses mu omluvit.“ Než jsem stihl zareagovat, otočila se a šla do kuchyně. Vřelo to ve mně jak v papiňáku. Teď jsem se zlobil i na manželku. Místo aby se mne zastala, tak...

(pokračování zítra)

(Cesta pokory, Cesta odpuštění - Kudy do nebe 2, Advent-Orion 2011)