„Jsem kytička?“ zeptal se mne vnuk.
Tedy, jsem zvyklá na všelijaké podivné otázky a všelijaká podivná oznámení od svého čtyřletého vnuka, tohle pro mne bylo přitom zvlášť nepochopitelné.
„Proč bys byl kytička?“
„Já si taky myslím.“
„Jsi přece kluk.“
Naklonil se, pak ještě víc, zvedl jednu nohu, zvedl druhou nohu, aby si mohl prohlédnout obě. „Nemám to, jak mají kytičky. Ty lístečky. Mám nožičku. A ještě jednu.“ Kývla jsem. „Ta druhá babička, když jsem jí přál k narozeninám, když jsem jí přinesl kytičku, tak mi řekla, že jsem já ta nejhezčí kytička.“
„Aha.“
„To babička lhala?“
„Ne, to chtěla říct, že jsi pro ni hezčí než ta kytička.“
„Aha,“ řekl teď na střídačku se mnou zase on. „Já jsem si myslel, jestli třeba nejsem kytička a nevím o tom,“ řekl ještě na odchodu, aby mne pobavil. Za chvíli jsem ho viděla oknem, jak si hraje s míčem. Ale... Ale já jsem se zamyslela. Ona „ta druhá babička“ nepočítala s tím, že to její vnouček nepochopí. Že bude uvedený do lehkého zmatku. Chlapečkové nejsou přece kytičky. Lidé nejsou květiny... Opravdu nejsou?

(pokračování zítra)

(Babičky a andělé, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)