Nikdo nemůže věřit ve svou jedinečnou hodnotu, pokud mu ji nějakým způsobem nepotvrzují druzí. Když je potvrzena hodnota člověka někým jiným, probírá se k životu jako vadnoucí květina, kterou zalijeme...
Možná znáte povídku, kterou na toto téma napsal humorista Art Buchwald. Jmenuje se „Můj přítel, taxikář a New York“. Je o tom, jak se Artův přítel rozhodl změnit celý svět a začal New Yorkem. Jeho nástroj byl zcela prostý: chvála čili potvrzování. Poté, co Art a jeho přítel absolvovali hektickou jízdu taxíkem, začal přítel skládat poklony taxikáři: „Jste jeden z nejlepších taxikářů, které jsem kdy viděl. Kdybyste měl na autě o jednu vrstvu laku víc, určitě byste některá z těch aut naboural. Ale vy jste je minul, a tak vám chci blahopřát.“ Taxikáře to samozřejmě vyděsí a ptá se: „Co jste zač? Ňákej cvok?“ Ale Buchwaldův přítel ho ujistí, že to myslí vážně. Taxikář odjíždí a široce se usmívá. Později jdou oba muži po ulici a Buchwald si všimne, že jeho přítel mrkl na kolemjdoucí ženu. Když se Art ptá, proč to udělal, přítel odpoví: „To je součást programu. Jestli je to učitelka, její třída se dnes bude mít skvěle.“
Samozřejmě, že potvrzování musí být poctivé a upřímné. Pokud hledáme něco pozitivního, jistě to nalezneme. V lidech kolem nás je tolik dobra a darů. To vše může snadno zůstat bez povšimnutí. Lidé mohou zoufale volat po tom, kdo by je uznal a potvrdil.

(Štěstí začíná uvnitř, Portál 2000)