(pokračování z minulého dne)

Strom ji poslouchal, nic neříkal a jen lehce pokyvoval větvemi. Když pleva domluvila, vážně odpověděl: „Možná na tom něco bude. Je pravda, že tolik věcí co ty jsem za svůj život nezažil. Nikdy jsem nemohl letět nad krajinou a dívat se, jak si děti hrají, ale děti zase přicházejí hrát si ke mně. Neviděl jsem řemeslníky ani tesaře při práci, ale oni denně v poledne přeruší práci, aby si utrhli moje ovoce a v mém stínu poobědvali. Chlapci s dívkami si dávají u mne večer schůzky a tráví spolu dlouhé chvíle, opřeni o můj kmen. Potůček, ze kterého svými kořeny čerpám vláhu, má nedaleko odsud tůňku, kam v noci chodí pít všechna zvířata z lesa. Navíc, ve své koruně mám dvě ptačí hnízda a v mých kořenech někdy přespává králičí rodinka. Ale asi máš pravdu, skutečně proti tobě žiju nudný život a nikdy neuvidím tolik světa co ty.“
Ta slova už ale pleva dávno neslyšela. Zvedl se vítr a nesl ji úplně jinam. Během svého letu spatřila ještě mnoho zajímavých věcí a míst, než ji proudící vzduch přihnal k plamenům ohně, který si rozdělali pastýři v horách. Ani si nevšimli krátkého, suchého zapraskání, které se ozvalo, když plevu olízly plameny. Než šli spát, uhasili oheň, a nikdo z nich ani z ostatních lidí, které pleva za svůj život potkala, nevěděl, že tady na světě někdy byla a že tolik toho viděla a zažila. Zato ke stromu dál lidé rádi chodili a on rostl, krásněl, mohutněl a jeho ovoce bylo stále sladší a sladší.

Bedřich Jetelina, Orel na řetězu

(Cesta pokory, Cesta odpuštění - Kudy do nebe 2, Advent-Orion 2011)