Byl jsem obyčejný kluk z chudé rodiny. Rodiče byli staří, nemocní a odkázaní na invalidní důchod. Býval tehdy problém se i dosyta najíst. Jako dítě jsem ale i já toužil po pamlsku, nové tužce či sešitu, nebo po drobné hračce. Rodiče jsem si netroufal o něco takového požádat. A krást bych si nikdy nedovolil.

Mou záchranou bývala sousedka Bětuška. Občas jsem ji potkal, jak nese ve velké tašce nákup. A ona na mne hned zavolala: „Petříku, pojď mi pomoci s taškou, sotva dýchám!“ A já hned ochotně pomáhal. Věděl jsem, že mi na konci mé služby daruje 50 haléřů, možná i 1 korunu. Pro mne to byly velké peníze. Šetřil jsem si je a pak s obrovskou radostí kupoval vysněné věci.

Dnes s odstupem času si ale uvědomuji, že Bětuška nebyla nemocná ani slabá. Byla to žena v plné síle. Mám pocit, že tu pomoc ode mne vyžadovala jen proto, aby mi mohla drobnou mincí udělat radost. Kdyby mi dala peníze zadarmo, styděl bych se je vzít a cítil bych se trapně. Ale za službu – to je jiná... Inu, před těmi mnohými roky se opravdu žilo jinak než dnes...

P. T.