Usadili jsme se na zahrádce pod jabloní, povídali, pohybovali se. A najednou jsem si všimla, že mezi větvemi je hnízdo a v něm na vajíčkách sedí samička rehka. Přiblížila jsem se skoro na metr blízko, ale samička sebou ani nepohnula. Nevěřila bych, že je živá. Upřeně hleděla jedním směrem, na mou přítomnost nereagovala. A tak tam seděla víc než hodinu, dokud jsme si nepřesedli o kus dál.

Zřejmě na sebe nechtěla pohybem upoutat mou pozornost. Chránila své nevylíhlé potomstvo. A já jsem žasla nad její trpělivostí. Drobný ptáček, uvězněný na vajíčkách v hnízdě mezi větvemi stromu. Odkázaná na to, kdy a co jí sameček donese k jídlu. Ohrožená deštěm, kroupami, ale i lidmi. Jen trpělivě sedí a čeká.

Obdivuji ji. A říkám si, jak by mi prospělo, kdybych kousek té její důvěry v budoucnost a trpělivosti měla i já. Mnohokrát bych ji potřebovala…

H. M.