Jeden ženich s nevěstou slavili svatbu. Ačkoli byli chudí, pozvali na slavnost mnoho lidí. Říkali si: sdílená radost – dvojnásobná radost. Uspořádáme si krásnou slavnost! Ať naše radost nakazí i ostatní lidi. Beztak je mezi lidmi víc utrpení než radosti.
Ženich s nevěstou tedy požádali pozvané hosty, aby na jejich svatbu každý přinesl láhev rýžového vína. U vchodu sálu bude stát velký sud a do něj ať vlévají své víno. Každý pak bude pít z daru druhého. Všichni budou skrze druhé veselí a šťastní.
Když byla slavnost zahájena, bylo všechno tak, jak zněla úmluva. Hosté přicházeli. Každý nesl nápoj. Služebníci pak přistoupili k sudu a nalévali. Jaké však nastalo zděšení, když se ukázalo, že v sudu nebylo víno, nýbrž voda, čistá voda.
Svatební hosté zahanbeně přihlíželi. Uvědomili si, že každého napadla stejná myšlenka: „Jedné láhve vody, kterou vleji do sudu, si nikdo nevšimne, ani na chuti nepozná.“
Teď ovšem poznali, že takto jednali všichni. Každý z nich si myslel: „Dnes chci slavit a žít na účet druhých.“ Všech se zmocnil neklid, nejistota a zahanbení. Zaraženě postáli a pak se mlčky rozešli.

(Život plný setkání, Portál 1995)