(pokračování z minulého dne)

V sousedství bydlí rehabilitační sestra, tak se za ní vypravil pro rozumy. Všechno si nechal podrobně vysvětlit a ukázat a pod jejím vedením vytrvale s babičkou cvičil. Vytrvale, to znamená asi pětkrát více a déle, než zkušená odbornice doporučila. Řeč mrtvičkou zasažena nebyla, a tak se babička mohla bránit. Zpočátku se bránila dost, někdy i natahovala moldánky, ale děda nepovolil. Tím zabránil dalším škodám – neochably svaly, nezkrátily se šlachy.
Pak zavonělo na zahradě seno a to už babička nevydržela. Jednou rukou za sebou tahala hrábě, motala se jako opilá, ale sušila. Když šel někdo kolem, cítili jsme se všelijak. Nemocného člověka nechat takhle dřít! A tak jsme zkoušeli babičku zahnat domů: „Babi, nechejte toho, děláte nám jen ostudu, co si o nás lidé pomyslí!“ Ale ona jako by neslyšela.
Přibližně o rok později nesla slepicím v rukou plný pětilitrový hrnec uvařených brambor a dala se slyšet: „Ono to už po té mrtvičce není, co to bývalo...“ „Jasně, babi, my víme.“
A byla mezi námi ještě dalších osmnáct let.


(O naději s Marií Svatošovou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2006)