Před několika lety zemřel náš dvaadevadesátiletý bratr Celestýn. Byl to samorost. Pokaždé měl po ruce vtipnou průpovídku. Vždycky, když jsem slavil jmeniny, přicházel ještě i ve svém vysokém věku do mé kanceláře, zarecitoval mi vlastnoručně sepsanou básničku a zatroubil mi fanfáru na svou trumpetu. Když už to troubení fyzicky nezvládal, vyměnil trubku za foukací harmoniku, hrál a přitom mi předvedl vlastní taneční kreaci. Když jsem mu za to děkoval, vždycky říkával, že udělat druhému radost je přece nejhezčí věc na světě. Protože v naší komunitě žije přibližně stovka bratří, měl bratr Celestýn každoročně před sebou hotové turné. Drželo ho to při životě a dělalo mu to radost. Navíc to potěšilo spoustu spolubratří, protože na ně někdo myslel a dal si práci s přípravou něčeho výhradně pro ně. Ale největší radost z toho měl nepochybně on sám...

(Jak znovu najít radost?, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)