(pokračování z minulého dne)

Usmívala jsem se a dívala, jak mu chutná. A napadlo mne, jestli ona vyrovnanost, a kdo ví, jestli i dlouhý čilý věk našeho souseda nemají souvislost s touto jeho průpovídkou. Ať dělá, co dělá, zdá se mi, je na to soustředěný a snaží se to vykonat co nejlépe, od větších úkolů až po ty malé, jako je pečlivé žvýkání, když jí, které teď vnuk tak zábavně napodobuje.
Býváme nesoustředění..., při jedné věci máme sklon se už zabývat druhou..., abychom třeba už už byli u třetí... Soused ne. Vykonává, co si předsevzal. Vykonává to soustředěně a důkladně a nerozptyluje se, pak je tedy potěšený tím, co udělal.
Když češe ovoce ze žebříku, češe ovoce, možná proto ani ve svém věku nezakolísá... Když hovoří, myslí na to, o čem hovoří. Možná právě proto je s ním radost mluvit...
Já když myju nádobí, už myslím na to, že budu zavařovat, a když zavařuji, myslím na to, co budu vařit, myslím na to, kdy vyperu...
Ono soustředit se může znamenat: zharmonizovat. Protože člověk může mít větší uspokojení z toho, co dělá, a nestresuje se něčím, co ještě není hotové, nenechává si tím stresem kazit uspokojení z toho, co se mu daří dělat.
„Když jím, tak jím.“
„Když se pustím do práce, tak pracuju.“
„Když odpočívám, tak odpočívám.“
Vnuk opravdu obědvá. Nedělá jenom „mezičinnost“ mezi dvěma dalšími činnostmi. Obědvá s radostí...

(Babičky a andělé, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)