Vzpomínám si, jako by to bylo dnes, když se naše první dítě snažilo vědomě překročit hranici, kterou jsem mu stanovil. Byla to hranice v doslovném smyslu, protože jsem ji přesně nakreslil křídou na podlahu mezi jídelním koutem, kde jsme synkovi dovolovali hrát si, a mezi kuchyní, která byla pro dítě poměrně nebezpečným terénem, a proto měl syn zakázáno tam chodit.
Pavel dokázal vyslovit zatím pouze jednotlivá slůvka, ale byl už ve věku, kdy uměl přesně rozlišit význam slov „můžeš“ a „nesmíš“...
Nakreslil jsem na podlaze čáru a nanosil jsem synkovi hromadu zajímavých hraček, aby si mohl hrát v jídelním koutě a aby na mě viděl, když budu něco dělat v kuchyni. Jasně a rozhodně jsem vyřkl slovo „nesmíš“, aby dítě nemělo nejmenší pochyby o tom, jak to myslím: „Ty si hraješ v jídelním koutě, já pracuji v kuchyni! Koukni, jaké jsem ti přinesl hračky.“ Normálně by se okamžitě začal zajímat o hračky, ale jakmile si všiml čáry na zemi, za každou cenu se snažil ji překročit. Zpočátku v rámci hry, protože počítal s tím, že ten zákaz platí „jen jako“. A tak lezl za mnou do kuchyně. Pokaždé jsem ho vzal za ruku a odvedl zpátky za křídovou hranici a pokaždé jsem nahlas vyslovil to magické slovo „nesmíš“.

(pokračování zítra)

(Rodiče v akci, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)