(pokračování z minulého dne)

Pavel se ani nepodíval na hračky a veškerou energii vynaložil na překročení zákazu. Pro mě, mladého otce, bylo synovo chování nesmírně frustrující a překvapující. Jednoznačně se mnou bojoval, a tady nešlo o obvyklé zlobení, tohle byl boj a skutečná zkouška sil. Zpočátku se snažil prostě jen vstoupit do kuchyně, ale když byl poněkolikáté vyveden ven, zákeřně se vrhl v kuchyni na podlahu, a tak jsem ho musel vyvléct ven, protože odmítal postavit se na nohy. Dal se do hrozného pláče. Sousedé byli v tom okamžiku stoprocentně přesvědčeni o tom, že u nás došlo ke strašlivému masakru. Malému se po tváři kutálely slzy jako hrách, jako by se mu dála skutečná křivda. Plakal z plných plic dvacet minut a potom změnil strategii. Přibližoval se k hraniční čáře a jen zkoušel vstoupit na ni nožičkou. Zároveň sledoval mou reakci. „Co asi udělá táta? Zareaguje, nebo povolí?“ Tak to zjevně vypadalo. Ale moje reakce byla beze změny: „Nesmíš!“ A následovalo rozhodné odvedení soupeře za hraniční linii. Celý zápas trval asi tři čtvrtě hodiny a skončil mým tvrdě vybojovaným vítězstvím. Zhruba po této době si synek začal klidně hrát s hračkami.


(Rodiče v akci, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)