Vzpomínám si na příběh jedné ženy... Ve svém článku popisovala své skromné začátky – byt se studenou vodou, žádné úspory. Pak potkala svého budoucího muže. On byl ztělesněním jejího vysněného hrdiny. Nevěřila svým uším, když ji požádal o ruku. Kromě jiného měl i nějaký majetek, a tak se přestěhovali na předměstí, kde měli teplou vodu, velká okna a zelené trávníky. A v létě květiny. A brzy se těšili také ze zázraku dětí.
Pak pocítila, že je nemocná. Nakonec zašla k lékaři a ten ji poslal do nemocnice na vyšetření. Když se tam pak na ni lékař smutně podíval a oznámil jí, že jí přestala fungovat játra, nebyla na to vůbec připravená. Téměř na něho vykřikla: „Chcete tím říct, že umřu?“ Se sklopenýma očima řekl lékař vážně: „Udělali jsme všechno, co bylo v našich silách.“ Pak se obrátil a tiše vyšel z jejího nemocničního pokoje.
Cítila, jak jí prostupuje hněv. V návalu zuřivosti se rozhodla, že si to s Bohem vyřídí. V nemocničním pyžamu a županu se potácela po chodbách do kaple. Chtěla totiž, aby to byla konfrontace tváří v tvář. Byla strašně slabá a po cestě se musela opírat o zeď. Když došla do kaple, byla už tma. Kromě ní tam nebyl nikdo. Během své, jak se jí zdálo, nekonečné cesty z pokoje do kaple si připravovala svou řeč. „Bože, jsi lhář, jsi podvodník. Celé dva tisíce let se vydáváš za lásku. Ale vždycky, když někdo najde alespoň kousek štěstí, podtrhneš mu nohy. Chci, abys věděl, že jsem na to přišla. Prohlédla jsem tě!“

(pokračování zítra)

(Štěstí začíná uvnitř, Portál 2010)