Opět se moje kolegyně v práci rozčilovala nad chováním její věřící sousedky. Když vyjmenovala všechny její hříchy, nezapomněla dodat: „A takoví lidé chodí do kostela! Ti tam nemají co pohledávat!“
V tu chvíli mi vyletělo z úst: „Ale paní R., do kostela přece nechodí samí svatí! Ba právě naopak. Kostel, to je místo, kam chodí především hříšníci. Jedni větší, jiní menší. Aby načerpali Boží milost na odpuštění hříchů, aby načerpali sílu začít s čistým štítem znovu. Aby se taky poučili, jak mají žít – i když i tak v životě chybují. Ale to chybuje každý z nás. A aby se tam potěšili a zklidnili. Takže ani vaše sousedka není svatá. Jen v kostele čerpá sílu k překonávání životních problémů a hledá útěchu v Bohu....“
Paní R. na mne hleděla s otevřenými ústy. Tohle nečekala. A já tolik toužím po tom, aby i ona jednou mohla v tom našem kostelíku nacházet tolik sil a útěchy jako její sousedka... Vždyť ani ona není svatá...

H. M.