Kult mládí už pár desetiletí vládne světu. Sehnat práci v padesáti je skoro nemožné. A tak se snažíme alespoň mladě vypadat, mluvit jako mladí a podávat výkony, jako by nám bylo dvacet... Jenže jak přibývají roky, naše tělo tomuto tempu nestačí. Polykáme prášky, pijeme energetické nápoje, chodíme na plastiky... Raději se nedíváme do zrcadla, protože jen tak si můžeme namlouvat, že nejsme tak staří.
Vzpomínám si, jak jsem před léty stál u zrcadla a díval se, kolik mi zase přibylo šedivých vlasů. Váčky pod očima byly čím dál větší, postavou jsem se raději nezabýval. Manželka mne při tom pozorovala a pak povídá: „Nechceš si dát na vlasy barvu?“ Odpověděl jsem jí, že to bych si pak připadal jako... no, raději to nebudu rozvádět, protože by mne pak v diskusi někdo obvinil z xenofobie. Dnes už šedivé vlasy a vousy nepočítám. Bylo by snadnější počítat ty, co mají původní barvu. Raduji se z toho, že nějaké vlasy ještě mám. Na váčky pod očima jsem si zvykl. Zrcadla se nebojím. Neočekávám, že v něm uvidím mladíka. Vím, že uvidím chlapa, kterému se nedávno přehoupla padesátka.
Už jsem si zvykl, že mi není dvacet. Z fotbalu mám radost, i když se při něm zadýchám. Neuráží mě, když se ti mladší o narozeninách ptají, zda mi mají ještě blahopřát nebo už raději přát upřímnou soustrast.

(pokračování zítra)

(Pastorův blog, Advent-Orion 2010)