Kryštofovi je dva a půl roku a je to pěkné kvítko. Zdá se, že si osvojil dětskou asertivitu, a tak stále dokola něco chce a nedá pokoj, dokud se mu nevyhoví: zmrzlinu na svačinu, mluvit s maminkou, právě když telefonuje, nebo koupit v supermarketu u pokladny hračku, co se tak pěkně třpytí.
Jeho matka Alice už naštěstí přichází na to, jak jeho náporu čelit. Předně ví, že to je pro děti Kryštofova věku normální vývojové stadium a že nebude trvat věčně. A zadruhé – právě zvládla metodu „tichého ne“, a tím se stala neporazitelnou!
Sleduje ostatní matky, jak zápasí se svými dvouletými caparty a jak se nechávají polapit do spirály stupňujícího se napětí: Chci to! Ne. Chci to! Ne. CHCI TO! CHCI TO! CHCI TO! NE, NEDOSTANEŠ TO! Matky jsou čím dál rozzlobenější a nervóznější a domnívají se, že musejí své dítě překonat i ve zrudnutí a decibelech, aby zvítězily.
Alice to však dělá jinak. Jednoduše řekne ne – úplně potichu (dobře ví, že děti mají vynikající sluch). Když Kryštof trvá na svém, řekne to znovu, stejně potichu, a zároveň povolí ramena a uvolní celé tělo (tento trik vyžaduje trochu cviku). Začíná-li Kryštof křičet, zejména na veřejnosti, představuje si, jak ho odnáší pryč, ale v tutéž chvíli se opět uvolní a v duchu se usmívá. Ovládá své pocity, místo aby je nechala ovládat Kryštofem. Tu a tam se vrací pokušení začít na něj křičet, ale když si představí, jak by se těšil ze svého vítězství, rychle se ovládne.
Alice je překvapena, že jakmile zvládla umění „tichého ne“, Kryštofa přecházejí jeho vrtochy.

(Proč jsou šťastné děti šťastné, Portál 2012)