(pokračování z minulého dne)

Jeli jsme celý den. Projížděli jsme stinnými alejemi staletých stromů a plašili jsme bažanty na cestách podél polí. Zastavili jsme ve vesnici, jejíž jméno jsme hned zapomněli, abychom si prohlédli jezírko s labutěmi v zámecké zahradě. Na oběd jsme se nechali zlákat starobylou restaurací v malebném historickém městečku a dali jsme si ten nejlepší smažený sýr, jaký jsme kdy jedli. Vydali jsme se prozkoumat něco jako zbytky zříceniny na kopci, kolem kterého se vinula naše cesta. Vykoupali jsme se v rybníce u lesa.
Večer jsme konečně dojeli k přátelům. Srdečně nás vítali, ptali se, jaká byla cesta a kdy jsme vyrazili. Naše odpověď pána domu udivila. „Vy jste vyjeli už ráno? Tak to jste museli mít cestou nějakou nehodu, jinak si to neumím vysvětlit,“ kroutil nad námi hlavou. „Ne, ne, strejdo,“ volaly holčičky, „my jsme se totiž cestou kochali!“ A popisovaly všechny podrobnosti naší cesty. Domácí nám pozorně naslouchali a hostitelka se pak vyčítavě obrátila na svého muže. „Vidíš, tak se má cestovat. Ne jako my, když svištíme po silnicích tak rychle, že ani nevíme kudy jsme jeli. K čemu nám to je, že jsme někde za dvě hodiny, když mně je po té rychlé jízdě většinou špatně, a z cesty nic nemám.“ „No jo, rychlá jízda, to je zase jiné potěšení,“ chlácholil rozhorlenou hostitelku můj muž a já byla opravdu ráda, že naším společným potěšením je jízda pomalá.

(Jedno potěšení týdně, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010)