Míváte někdy pocit, že neslyšíte Boží hlas? Že vám do vaší (samozřejmě velmi naléhavé) situace pořád nic neříká? Že jste bezradní a nevíte, co dělat? Mně se to tedy stává.
Jednou jsem takhle šla na malou procházku, protože jsem potřebovala Bohu vysvětlit nějakou svou naléhavou situaci a trochu to s ním probrat. Vzpomínám si, že jsem zrovna řešila problém, nakolik se vrhám do věcí sama svou silou a nečekám na něj, a nakolik je třeba činit kroky víry a spoléhat na Boží pomoc. Já většinou spíš chybuji tou první variantou. Jakmile usoudím, že znám Boží vůli, vrhám se do činění. Tehdy se mi však zrovna stalo, že jsem vyčkávala déle než obvykle na konkrétnější Boží pokyny a Pán jednal. Všechno se nějak skládalo samo a já jsem jen vstupovala do úplně připravených skutků. Do té doby se mi nic podobného nepřihodilo a já jsem potřebovala vědět, jestli to byla výjimka, nebo jestli Bůh takhle jedná standardně.
A tak jsem chodila, předkládala své dotazy a usilovně naslouchala, a on pořád nic. Byla jsem už netrpělivá, říkala jsem si, že Bůh přece ví, že mám hlídání dětí zajištěné už jen na půl hodiny, a že když jsem s nimi, moc se na jeho hlas soustředit nemůžu... No, vzdala jsem to. Asi mi Pán odpoví jindy a jinak.

(pokračování zítra)

(Brusinky, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)