(pokračování z minulého dne)

Co se dá dělat. Jdu si tedy dál vilovou čtvrtí, obdivuju rozkvetlé zahrádky a užívám si vlahého podvečera. V jedné z krásně upravených zahrádek zrovna nějaká paní něco kutí. Napadlo mě, že bych jí mohla krásnou zahrádku pochválit, jistě jí to udělá radost. Došla jsem až k plotu, ale ztratila jsem odvahu. Jen jsem se na ni pousmála a šla jsem dál. Ušla jsem takových dvacet metrů a zaslechla jsem, že mě někdo volá. Otočila jsem se a vidím tu paní, jak stojí na plotě a mává na mě. „Haló, paní, pojďte sem!“ Vrátila jsem se k ní a ona mi podává konvalinku. Tak jsem jí to musela říct. Že jsem chtěla pochválit její zahrádku, ale že jsem ztratila odvahu. Chvilku jsme si povídaly – o květinách, o zálibách, o práci, taky o dětech, pak jsme se rozloučily a já jsem pokračovala v cestě domů.
Najednou jsem se zarazila: „Bože, co jsi tím chtěl říct? To přece nebyla žádná náhoda...“ Vtom mi to došlo. No jasně! Vždyť to je dost zřetelná odpověď. Bůh mě nenechá minout věci, do nichž mě povolal. I kdybych je snad přece minula, zavolá mě zpátky. Jediný způsob, jakým bych mohla minout Boží vůli, by bylo utéct. Od té doby vím: pokud nezdrhnu, Pán Bůh mě nenechá minout žádný ze skutků, které pro mě připravil. Nemusím se víc namáhat, ale musím mu víc důvěřovat.


(Brusinky, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)