Když jsem jednou odjížděl z Londýna na dovolenou, stavil se u mne v Battersea jeden přítel a zastihl mě, zrovna když jsem si balil zavazadla. „Koukám, že někam odjíždíš,“ řekl. „Kampak se chystáš?“ S řemínkem v zubech jsem odvětil: „Do Battersea.“ „To má být vtip? Pak jsem ho tedy nepochopil,“ řekl. „Jedu do Battersea,“ opakoval jsem, „a to přes Paříž, Belfort, Heidelberg a Frankfurt. Co jsem řekl, nebyl vůbec žádný vtip. Jen obyčejná pravda. Chystám se procestovat celý svět, než zase objevím Battersea. Někde v mořích zapadajícího nebo vycházejícího slunce, na nejzazším souostroví celé zeměkoule se nachází ostrůvek, který chci najít: ostrůvek s nízkými zelenými kopci a velkými bílými útesy. Cestovatelé mi říkají, že se nazývá Anglie. Povídá se, že někde v srdci té země je krásné místo, které se jmenuje Battersea.“ „Snad ti nemusím říkat,“ řekl mi přítel s jakýmsi intelektuálním soucitem, „že Battersea je tady?“ „To mi opravdu říkat nemusíš,“ odpověděl jsem, „a z duchovního hlediska to není pravda. Já zde žádné Battersea nevidím; nevidím ani Londýn, ani Anglii. Nevidím tamhlety dveře. Nevidím tamhletu židli: protože mi oči zastřel oblak ospalosti a zvyku. Jediný způsob, jak prohlédnout a zase k nim proniknout, je odjet někam jinam. To si snad myslíš, že jedu do Francie, abych viděl Francii? Nebo si myslíš, že jedu do Německa, abych viděl Německo? Bude se mi líbit tam i tam, ale to není to, co hledám. Hledám Battersea. Celým smyslem cestování není vstoupit do cizí země, ale vstoupit nakonec do vlastní země jako cizí...

(Ohromné maličkosti, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)